A to ještě přes soustředěním! Nejenže se nedělají „naše” mikiny ve velikosti „mikro”, ale ony se nedělají ani malá písková trička! Nejmenší jsou „S”. Takže maláči měli letos to, co už opakovaně chtěli – trička oranžová. Několik let jsme je odmítali, že na nich zanikne oddílový znak s červenou a oranžovou barvou. Paní v tiskárně ale říkala, že když ta oranžová barva ve znaku je ohraničená jinými barvami, tak to vidět bude. OK, tak jsme si to na „maláčích” vyzkoušeli a bylo to docela hezké. Možná hezčí než trička písková pro nás velké. Možná si ta oranžová trička někdy příště necháme udělat všichni.

Trička z celé naší historie

        Oddílová trička máme pravidelně již od roku 2001, tedy 26krát.

        V průběhu roku se mě pořád někdo ptá, kdy se jede na soustředění příště. Termín máme domluvený už rok dopředu, píšu ho do zprávy z posledního soustředění, uvádím ho do kalendáře, který máme na webu, posílám ho mailem všem před Vánocemi. A stejně to spousta „počítačově gramotných lidí” není schopná nalézt.

        „Kdyby se zeptali umělé inteligence, tak jim to řekne hned.”, navrhoval Luboš. Obávám se ale, že slavnou AI dost přecenil. Zkusil jsem to s ChatGPT a Copilotem. Průběh komunikace je pod odkazem zde. Výsledek je nepřekvapivě jednoduchý. Obě AI sebevědomě odpověděly, obě si termín „vycucaly z prstu”. Nic na tom nemění ani fakt, že ChatGPT si ho vycucal mazaně a náhodou se trefil.

        Jako obvykle je fotkám věnováno několik samostatných stránek. Podle způsobu třídění, řazení, je lze zobrazit buď po dnech, akcích (obojí dostupné ze stránky rozvrhu), nebo se podívat na rychlý výběr toho nejlepšího, nebo jako alba jednotlivých účastníků (viz odkazy níže) a nebo kliknout na ikonu vlevo, kdy se zobrazí fotky rozdělené podle témat.

        Téměř všude (i na stránkách minulých soustředění) platí, že pro přehlednost se nejdříve zobrazují malé náhledy v rozlišení 150 x 100 pixelů. Kliknutím na „zvětšovací” ikonu se zobrazí větší fotky 800 x 600 pixelů. A nakonec lze kliknout i na takovouto větší fotku a zobrazit si originální velikost. Ta nemá žádné standardní rozměry, protože pochází z různých foťáků s různě velkými čipy, a taky většina fotek je nějak oříznutá. Tyto originály lze případně stáhnout a vytisknout, kdybyste je chtěli mít v tradiční papírové podobě, jako je máme třeba na nástěnce.

        Videa se zobrazují přímo do okna internetového prohlížeče po kliknutí na ikonu kamery vlevo. Zde jsou jen videa z letošního soustředění. Videa z minulosti jsou dostupná pod ikonou kamery na stránkách jednotlivých soustředění. Videa, která nepochází ze soustředění (naše vystoupení na exhibicích, zajímavosti z oblasti karate apod.) jsou na stránce Různé.

        Abyste nemuseli hledat, na kterých fotkách jste zachyceni, jsou tady fotky seřazeny do „Alba účastníků” letošního tábora. V nich jsou u jednotlivých osob pouze fotky letošní.
Takovéto album jsme dělali z každého našeho soustředění a alba z jednotlivých let si můžete rozkliknout v tabulce níže, kde jsou u jednotlivých osob všechny fotky z celé historie. Takže i to letošní je rozšířeno o fotky i z minulých let. A ještě navíc jsou tady nejen registrovaní účastníci daného tábora, ale i návštěvníci, vetřelci, kojenci, prostě všichni, kdo se nachomýtli aspoň na pěti fotkách.
Je tady i jedna velká tabulka se seznamem všech lidí, kteří kdy s námi na soustředění byli – lze zobrazit jako Úplný seznam účastníků celé historie, kde jsou opět všechny fotky daného člověka za celou dobu jeho členství v oddíle.

        Vyprávěla nám jedna kolegyně, vedoucí ze zážitkového tábora, že měli hlavní celotáborové téma „Harry Potter”. Představitelé temné strany pili na počest lorda Voldemorta krev bájného jednorožce. To nás inspirovalo k iniciačnímu rituálu – pití krve bájného tvora našeho tábora – Měkoně. To nás jednou pro vždy ochrání před rizikem sežrání tímto sice plachým, ale dravým stvořením, které jsme objevili v okolí tábora už v roce 2002 – viz zpráva.

        Na to, jak je letos o prázdninách vedro, tak naše soustředění proběhlo celkem v tepelné pohodě. Zejména první týden bylo na cvičení moc příjemně a proto jsme se vůbec neulejvali a pořád jsme něco dělali. V noci byla dokonce tři dny docela zima. Až tak, že nám vystydnul bazén a ráno po rozcvičce jsme do něj nechodili v obavě, aby někdo nenachladnul. Skutečné vedro bylo až poslední tři dny, kdy jsme se odpoledne věnovali vodním aktivitám. Jen té vody je letos obecně málo. Jak v přehradě, tak v přírodě. Nepršelo za celou dobu prakticky vůbec (natož aby nám to nějak rušilo program) a tráva mezi chatkami i na hřišti byla úplně vyprahlá. Spíš tam místo trávy byla jen prášící hlína.

Jako obvykle jsem do rozvrhu v Outlooku doplnil ikonky foťáku, které vedou na stránku fotodokumentace k danému dni nebo akci.

        Připravovat se na další pásek a dělat zkoušky na táboře je ideální. Neexistuje lepší možnost. Na dubnové zkoušky se sice taky poctivě připravujeme, ale dvakrát týdně to není ono. Na táboře si lze „projet” zkušební řád dvakrát denně, s ostatními na stejné kyu, pod dohledem někoho zkušenějšího. Čtrnáct karatistů to využilo a udělali dobře. Teda ty zkoušky udělali dobře. Ještě dva dny před tím to vypadalo na vyhazov poloviny zájemců, ale to je tak vždycky. Nakonec neudělal ostudu nikdo, nebyla to žádná „dávačka”. Důkazem úspěšnosti přípravy na táboře byla „nachomýtnuvší se civilistka” Andrea, partnerka Honzy Moravce, která původně přijela jen na pár dní na návštěvu. Je hrozně šikovná, kluci ji naučili vše na bílý pásek a ona tak má oficiálně deváté kyu, i když karate nikdy před tím neviděla. Jen je škoda, že vyměkly Jasmínka s Klaudií. Byli jsme přesvědčeni, že jsou na další pásek výborně připravené. Prý půjdou v říjnu, ale to je naopak ten nejhorší termín, protože se na tyhle náhradní zkoušky nijak moc soustavně nepřipravujeme. Adéla už na 1. kyu musí k nějakému jinému zkušebnímu komisaři. A tak využila celostátní akci – přihlásila se na svazové zkoušky na 1. kyu – 7. dan, které se konají v září v Letohradu. Jsem zvědavý, kdo se jako další po nás starých dostane k černému pásku. Moc bychom to těm mladým a šikovným přáli (no i starým Kájovi a Lubošovi bysme to samozřejmě taky přáli). Možná vypíšeme kurzy a budeme sázet. Kandidátů je víc jak deset.

        Už tradičně vozím na tábor berle, protože se najde vždy někdo, kdo je potřebuje. Říkáme si, že to je možná obráceně – potřeba jsou právě proto, že je vozím, že je to rouhání, které úrazy přitahuje. Ale kdybych je neměl a někdo se stejně urazil, tak mu pak není jak ulevit.

        Při blbnutí na trampolíně si narazil koleno Filip. Má takovou křehkou postavičku, že s úrazy má problém pořád. Předloni s námi vůbec nebyl právě proto, že měl zrovna nějakou končetinu v sádře. A tak jsme se báli, že sádru bude mít zas, protože prý ho to hodně bolí a vůbec nemůže nohu ohnout. V nemocnici nám po zrentgenování a vyšetření řekli, že to nic vážného není, má se to jen šetřit a chladit. A poté, co jsem Filipa adoptoval (do zprávy nám napsali „Otec poučen“), nás vyhnali. Ještě druhý den pajdal s těmi oddílovými berlemi a pak ho napadlo, zda může do bazénu. „No jasně, že můžeš, naraženému kolenu to nijak nevadí“, ujistili jsme ho. No a v tom bazénu na úraz obratem zapomněl a když vylezl, tak koleno normálně ohýbal. Zázračné léčivé účinky štědronínské vody jsme vyloučili. A tak nezbylo než Filipovi udělit letošní titul „Simulant roku“.

        Horší to ale bylo se „Zemanovic famílií“, která letos obstarala asi polovinu táborových úrazů. Karolínka si „ukopla palec“. Nic hrozného, ale pajdala (bez berlí, ty měl Filip). Při hře na pašeráky se s Klaudií schovaly do křoví. Když už to vypadalo, že je objeví velkej Kuba, tak vystartovaly, že utečou. Karolína o něco později, a tak ji rychlejší Klaudie kopla do obličeje a vyrobila jí modřinu pod okem. Jak Kuba pronásledoval tu Klaudii, tak při tom praštil Karolínu do hlavy zepředu. No a ona spadla na zem a praštila se do hlavy zezadu. Byl z toho otřes mozku. Do tábora jsem ji nést nemusel, došli jsme oba po svých. Nebyli jsme si ale jistí, že do nemocnice nepojedeme. Jen kdybychom měli vysvětlovat mechanismus úrazu, tak nevím, jak by to dopadlo. Holčička s třemi podlitinami na různých místech hlavy se rozumně vysvětlit nedá. Volali jsme mamince, zda se Karolínka pochlubila s úrazem. „Jo, říkala, že má ukopnutej palec“, pravila nevyděšená maminka. „No tak teď má ještě k tomu ukopnutou hlavu“, děsím maminku já. No ale Karolínka se z toho vyléčila v táboře.

        Mnohem hůř dopadl její brácha Matěj. Prali se (to není výtka, to je v oddíle bojových sportů normální), spadnul na loket a naštípnul si kost a přetrhal vazy. Oteklo mu to, ale s návštěvou nemocnice váhal jak on sám, tak náš doktor. „Muž s velkou rukou“ už byl po štípnutí nějakým jedovatým hmyzem pár dní před tím. Nakonec ale do nemocnice jeli a skončil s rukou v sádře.

        Před prázdninami jsem přišel na to, že v jídelně je plátno, které za špatného počasí můžeme využít k promítání videí a prezentací. Milan vzal projektor, a přestože počasí bylo pořád pěkné, tak jsme pár večerů věnovali vzdělání a osvětě. Nevím, jak moc úspěšně, protože někteří se nudili. Dnešní mládež nedokáže soustředit pozornost déle, než je stopáž videí na Tikťoku nebo Instagramu. Vždy jsme si pustili něco poučného (prezentaci), něco obdivuhodného (špičková provedení kata, vystoupení našeho oddílu na exhibici pod vedením Dana Mikulky) a něco pro zábavu.

       Pro ty, koho to zaujalo, přikládám prezentace v PowerPointu. Microsoft Office asi znáte všichni a tím pádem i prezentační program.

• Technické stupně v karate a dalších bojových sportech
• Styly karate, Kata
• Soutěžní systémy – To jsme si letos neříkali, ale v minulosti jsem to vykládal na pártystanu za podstatně horších podmínek.
• Vzorečky, aneb trocha fyziky a matematiky pro karatisty. Ani to jsme si letos neříkali, ale pamětníci znají z minulosti.
• Hasta la Vista Baby – Princip a pravidla „nové“ hry starších účastníků tábora.

        Zjistili jsme, že dnešní mládež má „nedostatky ve vzdělání“. Skoro nikdo nezná film Krvavý sport z roku 1988 s mladým Jean-Claude van Dammem. Pro nás starší to je naprostá klasika. Chtěl jsem s tím „obšťastnit“ i naše členy, ale docela se to zvrtlo. Dokoukat film do konce dokázalo 8 z nich. Ostatní znuděně odešli. Tak aspoň víme, co už příště ne. Kdysi jsme na soustředění promítali filmy skoro každý večer na prostěradlo připnuté na provázek natažený mezi chatkami. A sledoval to vždy skoro celý oddíl. V dnešní době rychlé konzumace obsahu už to nejde.

        Ne, nebudu tady uvádět překladový slovník výrazů dnešních pubescentů. To by bylo moc obsáhlé. Ale sami si naběhli, když se bezelstně tázali, zda jim boomer jako já rozumí. Co si starý dospělák představí pod některými výrazy, které používají. Třeba slůvko „Felit“. Vysvětlil jsem jim, že vím, co znamená odborný sexuologický výraz „Felace“, a že to je přesně to, co si pod tím představím, že to z toho výrazu určitě vychází. A budu je po večerce chodit kontrolovat, jestli o tom jen mluví, nebo to i spolu dělají. Protáhli xichty a až do konce tábora jsem to slovo od nikoho už nikdy neslyšel.

        A nebo prej, co bych dělal, kdyby mi někdo řekl „Ty seš úplně skibidi.“ – „No dal bych mu přes hubu, protože žádnej pubertální spratek mi nemá co říkat, že mám hlavu v hajz...“ (což je původní význam slova skibidi - animovaný seriál, kde vystupovaly postavičky ve tvaru záchodové mísy, ze kterých čouhaly lidské hlavy).

        Už před pár lety jsem je trollil, když bylo oblíbené slovíčko „Zabil“, používané ve významu nezabil. Ptal jsem se jich, jak by to řekli, kdyby chtěli říct zabil, tak aby bylo pochopeno, že fakt zabil, když si teda slovo „Zabil“ vyhradili pro všechno možné, kromě původního významu „Zabil“.

        Kupodivu jsem se nesetkal s fenoménem „67 (sixseven)“. Že by to už opadlo? Čím větší je blbost, tím dřív zmizí.

        Přijeli za námi, jako každý rok, naši bývalí členové. V hojném počtu se ubytovali ve vojenském stanu a věnovali se obvyklým činnostem – zábava, trénink, relax. Ale letos si k tomu přivezli i nafukovací paddleboardy. Dva, pro asi deset lidí docela málo. Tak někoho napadlo, že někde od správce upytlačí velkou dřevěnou desku, spojí s ní ty dva paddleboardy, vyrobí katamaran a doplují na něm na Zvíkov. Nejdříve jsme opatrně vyjádřili pochybnost, zda se jedná o dobrý nápad. Deset lidí na vratkém plavidle s dvěma pádly, přes dva kilometry tam, a hlavně totéž zpátky proti proudu se nám nejevilo, jako moc reálné. Když dobře míněných rad (teda odrazování od činu) nedbali, řekli jsme jim celkem otevřeně, že jsou kokoti. Ani to ale nepomohlo. Nalodili se na „tu věc“ a odpluli. Po cestě si stopli nějakou loď, ta jim hodila lano a ke Zvíkovu je vlekla. Takže v pohodě. No ale zpátky ne. Brzy shledali „že to asi nedají“, rozhodně ne do večeře. Tak jim kuchty deset večeří odložily do kastrůlků, to bylo to nejmenší. Jenže jak s „nemotornou pltí“, přetíženou ne úplně štíhlými deseti dospěláky připlout zpátky do tábora? Tak si objednali odvoz – Tomáš S. pro ně vyrazil autem. A místo aby naložil ty nejhmotnější jedince, přivezl střízlíky. Ostatní pak už nějak dopádlovali, ale výlet jsme jim opravdu nezáviděli.

        K tradičním návštěvníkům patřili i bráchové Kryštof a Samuel Eckertovi. V současnosti se věnují výcviku psů pro bezpečnostní složky. A na tohle téma nám s jednou svojí fenkou udělali krásnou ukázku, kdy mladší Sam (v současnosti mnohem mohutnější než starší Kryštof) dělal nespolupracujícího pachatele a nechal se chytat služebním psiskem.

        Táborák jsme letos mohli mít skoro kdykoliv. Počasí bylo hezké pořád. Prvotní nápad byl udělat táborák v pátek. Všichni naši bývalí členové už tady byli, špekáčky jsme měli koupené. Ale nedošlo nám, že ostatní skupiny jsou tady jen na týden a v pátek se budou loučit u svého táboráku. Navíc letos slavila čtyřicátiny vedoucí krumlovských karatistů Naďa, řečená Vnaďa (nebo taky Naďra). Tábořiště a okolí zabrali a náš táborák jsme tedy přesunuli na sobotu. Změnilo se jen to, že místo příbuzných a přátel Naďry se těsně vedle ohniště utábořila velká parta Mongolů. K jejich oblíbené zábavě patří karaoke, ale na příšerné mongolské melodie. No nic, překřičíme je. Když se oheň rozhořel, začali jsme opékat špekáčky. Přitoulal se i Mongol a jeho podivné konání vyvolalo naši otázku v titulku. Na klacíku měl napíchnutých podélně za sebou hned 5 špekáčků. Snažili jsme se mu vysvětlit, že to takhle nepůjde, že mu všechno spadne. Dělal, že je Mongol a ničemu nerozumí, ale po chvíli pochopil. Napíchnul si teda špekáčky jen dva, nenaříznuté. Když mu praskly, usoudil, že jsou hotové a odešel, přestože je musel mít uvnitř úplně studené.

        Popis a pravidla hry si můžete přečíst v přiložené prezentaci. Vykládal jsem to i na konci tábora při promítání. Je to hra velmi zajímavá a příště by se mohlo zapojit mnohem víc lidí, než letos. Jen se obávám, že pro ty nejmenší to bude trochu složitější, ale uvidíme. Těm nejstarším se to docela povedlo. Jen se to trošku zvrtlo, když oběti hlasitě volaly o pomoc v blízkosti nezasvěcených civilistů. Ono to vypadá divně, když v noci holka, pronásledovaná klukem, hlasitě ječí, aby ji někdo zachránil. Civilisti se pak mohou mylně domnívat, že opravdu potřebuje zachránit a nedej Bože se do incidentu zapojí nebo zavolají policii. To do příště musíme vychytat nebo zakázat.

        Obyvatelé chatky 24 měli z průběhu této akce obavy. Protože se řeklo, že se nesmí nikdo zamykat v chatkách, aby se v případě potřeby šlo dostat dovnitř, vymysleli past. Celý vstupní dveřní otvor zahradili PET flaškami přilepenými na příčných pruzích izolepy. Kdyby někdo chtěl dovnitř násilím, tak je to sice zábrana chabá, lze fyzicky snadno překonat, ale dotyčný by se do toho zapletl jako moucha do pavoučí sítě. Dovnitř a ven pak lezli oknem. Trochu nedomysleli, že to samé může udělat vetřelec. Žádný vetřelec to ale neudělal. A protože jim to bylo asi líto, tak se fixou pokreslili sami navzájem. Teda navzájem pokreslili hlavně Vojtu.

        Holky to vyřešily podstatně jednodušeji. Utekly spát do klučičí chatky. A když se řekne, že spolu spali, tak se to tím i myslí. To druhé ostatně ve spánku ani technicky dělat nelze (nevím, proč se tomu tak říká).

        A k tomu tématu ještě rozhovor dvou pubescentů:
Hele slyšel jsem zajímavou lidovou písničku „Chodíme, chodíme, hore po dědině“, kde je srandovní synonymum – „Nejednej maměnce céru obudíme“.
„To sis ale překroutil, to není žádný synonymum toho, co myslíš, ale znamená to, že ji normálně vzbudíme.“
„No jasně, že ji napřed vzbudíme. Kdybysme ji obudili ve spánku, tak by to bylo znásilnění. Nebo snad myslíš, že se budeme jen tak zbůhdarma táhnout někam hore na dědinu, abysme řekli jen Ančo vstávej? To je blbost, žejo.“

        Opakovalo se to pravidelně každý rok při vyzvedávání dětí na konci tábora. I když jsme jezdili autobusem, vždy po vystoupení zůstal někdo, pro koho si rodiče včas nepřijeli. Vystupňovalo se to předchozí tři roky, kdy jsme už nejeli autobusem, ale rodiče dopravovali děti individuálně autem. Vždy někdo musí být poslední, ale ten jev, který jsme nazývali „prokletím posledního“, byl zajímavý tím, že čas odjezdu posledního táborníka byl alespoň o půl hodiny pozdější než čas odjezdu předposledního. Když už se nějaký rodič zpozdil, tak se zpozdil hodně. Rozbilo se mu auto, uváznul v zácpě (zatímco ostatní ne) nebo přejel dálniční sjezd a zajel si 10 kilometrů tam a zase zpátky. Částečně jsem si za to asi mohl sám, protože v momentě, kdy odevzdám předposlední dítě, tak „cvičně prudím“ toho posledního rodiče. A tím ho ještě více znervózním a on pak přejede ten sjezd. Udělal jsem to i letos v 10:30, kdy nastal ten okamžik. „Vždyť jsi říkal odjezd do 11“, pravil poslední tatínek. A měl pravdu. Nejenom to, ale byl v táboře během 10 minut. Přestože jsme opravdu měli v propozicích napsaný odjezd do 11:00 (to jsme měli vždy a čekal jsem tam třeba do půl dvanácté), poslední letos odjel v 10:40. To se nám ještě nikdy v historii nepodařilo „vypakovat“ všechny takhle brzo.

        Za prolomení této kletby patří poděkování všem zodpovědným rodičům.

        Už to pár let řešíme. Nikdo nemládne, ale nám se zdá, že stárneme jako oddíl. Přestože do oddílu přichází stále mladší nováčci (kdybychom chtěli, můžeme si otevřít mateřskou školku), tak průměrný věk účastníků soustředění roste. Malých, mladých jezdí méně a spíš se opakovaně účastní ti stárnoucí. Poslední tři roky jsme v průměru nejstarší za celou historii. Přestože průměrný věk 19 let vypadá krásně, tak na to, že jsme začínali na 15 letech už to tak krásné není. Zmizel i ten jev, že dříve s námi nejezdilo na tábory tolik nedospělých pod 12 let (začínali na průměru přes 13), postupně se až do roku 2010 jejich průměrný věk snižoval (pod 11), a v posledních letech se zase věkový průměr nedospělých pohybuje ke 13 rokům. Důkaz je na obrázku zde.

        Letos jsme opět (kupodivu) o rok starší. Loni jsem chválil zájem Elišky a Barunky o to, že si udělají trenérskou licenci. Na podzim jsme ty licence potřebovali obnovit i my stávající trenéři. Nakonec je nás certifikovaných trenérů osm! Přibyly zmiňované Eliška a Barunka, celkem logicky i Adam Hoppe a ne úplně logicky Adéla Fraňková (ta se tréninkové činnosti u nás v oddíle pravidelně nevěnuje).

        „Ne, nechceme vám to předat, je to naše dítě!”, křičí jedna polovina mozku nás starých. Ale druhá polovina mozku ví, že alespoň postupně to udělat musíme. Řízeně, vědomě, dřív než skončíme v Alzheimer centru. V letošním školním roce jsme začali už v tělocvičně – Eliška pravidelně vede v Liboci skupinu středně pokročilých, Adam a Barunka se zapojili zatím spíš náhodně. Na soustředění se ale chopili iniciativy a některé tréninky vedli zcela samostatně (viz fotky a video). A dělali to dobře! Hned i navrhovali, že na příštím soustředění se zapojí i organizačně. O budoucnost oddílu se tak bojíme už trochu méně.

        Pan Počta se zmínil, že uvažuje o zrušení střediska Štědronín, protože ho má jen pronajaté od „toho rakouského kapitalisty”, který to už před asi 15 lety koupil a doteď se mu nepodařilo podplatit místní úředníky, aby mu dali stavební povolení na vybudování luxusního resortu pro rakouské důchodce. Oni mu teda naštěstí zatím nedali ani bourací povolení, tak tam pořád jezdíme. Ekonomicky ta úvaha dává smysl, protože pan Počta ještě tři další střediska vlastní a nemusí z nich platit nájem. Schválně jsem se v nich byl podívat. Nejsou příliš vzdálená ani od Štědronína, ani od sebe navzájem. Dají se objet „jedním vrzem” v rámci jednoho výletu na kole. Bohužel to připomíná výše zmíněné rčení. Vy všichni znáte jen nebe. To vše ostatní jsou dudy, které vy, co znáte Štědronín, opravdu nechcete.

Dudy č. 1 - Lučkovice
Hned při příjezdu spatříte velikou trampolínu, jako ve Štědroníně. Je to na úplné rovině, žádné chození někam do kopce. Na hřišti je i v srpnu tráva a ne hlína. Ubytování je ve zděných bungalovech nebo dřevěné budově. Zdánlivě luxusní středisko, idylka. A tím to končí. Koupání žádné. Zastihnul jsem tam Zdeňka Počtu, Romanova bratra. Ten říkal, že koupat se táborníci chodí do rybníka Labuť. Je obrovský a krásně čistý. Jenže asi 2 kilometry daleko. Není to tak, že po rozcvičce se jdeme koupat, po tréninku před obědem se jdeme koupat, odpoledne taky. Ne, v Lučkovicích je na koupání potřeba uspořádat výpravu – takže hezky všichni se sejít, cupitat půl hodiny tam a žádné výmysly typu „nás už to tady nebaví, můžeme se jít válet do chatky”? Hezky jako celá skupina spořádaně najednou cupitat zpátky do tábora. Byl jsem tam v sobotu 8. srpna a vypadalo to, že tam žádní táborníci nejsou, jen rodinné rekreace.
              

Dudy č. 2 - Ostrý
„Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál, je rybník Brčálník. Na jeho břehu stojí chatová osada.“ Tak nějak by to mohlo začínat – opět krásná rovná plocha s travnatým hřištěm. A tady to zase končí. Chatky jsou takové ty standardní táborové – dvě palandy a místa nic moc. Žádné roztahování, ubytovávání návštěvníků na matraci na podlaze – nic dalšího se tam nevejde. Rybník se ve skutečnosti jmenuje Ostrý, jako celá osada. Na jeho břehu je skluzavka, což svádí k dojmu, že koupání je přímo v táboře. Ono by i bylo, jenže ve vodě bydlej ty „zelený, chlupatý, zubatý, jedovatý potvory“. Jejich hojná přítomnost koupání prakticky vylučuje. A žádná alternativa není, v okolí se koupat nedá nikde. Prý po sobě táborníci stříkají hadicí. Středisko bylo při mojí návštěvě prázdné, asi není pro dětské skupiny moc populární.
                       

Dudy č. 3 - Lažánky
Z těch tří je to středisko největší a asi nejvyužívanější. Vejde se tam 160 lidí do klasických (malých) čtyřlůžkových chatek. Byl tam sobotní cvrkot obvyklý při výměně turnusů, jako ve Štědroníně. Na hřišti hlína a vodní plocha nikde žádná. Nejblíže je ten rybník Ostrý (ten s tou skluzavkou a sinicemi) asi půl kilometru daleko.
              
              
           

Takže závěr? Ne, nic z výše uvedeného jako náhradu Štědronína opravdu nechcete. Ani jedno z těch středisek se tomu „našemu“ ani z daleka nevyrovná.
Kdyby Štědronín skončil, tak pravděpodobně skončí i naše soustředění. Neměli bychom kam jezdit. Všechny tábory se dělí do tří kategorií – hnusné, drahé nebo trvale obsazené.